Karolína Kříženecká hraje s láskou pozemní hokej už 44 let, 30 let trénuje, má nejvyšší trenérské vzdělání v České republice a pro děti spolu se svojí sestrou vydala knihu pro malé pozemkáře. Bývalá kapitánka české reprezentace a dlouholetá hráčka Rakovníka a Slavie v současné chvíli trénuje extraligový tým mužů HC President a je hlavní trenérkou výběru kluků a holek do 16 let. 

Jak ses dostala k pozemnímu hokeji?

„Tak trochu náhodou. V Rakovníku zakládali v roce 79/80 tým ženského pozemního hokeje, dělali propagaci ve školách a tzv. „ulovili“ i moji sestru Štěpánku. A protože byla o pět let starší, musela mě občas hlídat. Brala mě s sebou na tréninky, stejne jako několik dalších holek i trenérů. Jako šestileté děti jsme tak začínaly nejdřív hraním si v písku doskočiště na dálku vedle hřiště, a nakonec nám dali do rukou hokejky a naše generace se stala základem pro úspěšný žákovský tým.“

Kdo byl/je tvým hokejovým vzorem?

„Nikdy jsem nechtěla být jako někdo jiný, ale obdivovala jsem hodně holek z Čech i zahraničí. Motivovaly mě tím, jak každá pro svůj úspěch využívala úplně jiné věci: fyzičku, dravost, techniku, schopnost být efektivní v kruhu, herní sebevědomí, čtení hry nebo přehled na hřišti. Když jsem byla mladá (to ještě nebyly sociální sítě ani internet), tak jsem ale vzhlížela k německé hráčce Britě Becker, proti které jsem si zahrála v reprezentaci i pak Bundesligu v hale. Brita byla prostě někdo.“ 

Hrála jsi v zahraničí? Co tě tam zaujalo?

„Dříve nebyly takové možnosti jako nyní, proto hrát v zahraničí bylo výjimečné. V rámci studií na vysoké škole jsem ale v roce 1995 získala stipendium na německé Sport Hochschule v Kolíně nad Rýnem, kde jsem začala hrát v univerzitním týmu. Při univerzitním mistrovství Německa si mě pak vybrali do týmu Blau-Weiss, který v tu dobu hrál Bundesligu. Nakonec jsem v týmu zůstala téměř rok. Byla jsem tam sama za sebe, hodnotili mě jenom podle výkonů na hřišti. To bylo skvělé. Ale nejvíce mi dali trenéři. V Kolíně na vysoké škole působila absolutní špička a v klubu mě trénoval Rüdiger Hänel, který vedl německý i čínský nároďák a byl s nimi na olympiádě. Oslovila mě kultura respektu a rozvoje, kterou jsem v tu dobu u nás postrádala. Díky Blance Tomsové jsem pak měla možnost odehrát i pár zápasů v Kanadě. Za to jsem jí moc vděčná.“    

Baví tě více trénovat či hrát? Jak dlouho trénuješ? Jak ses dostala k trénování?

„Všechno má svůj vývoj. Trenérství jsem studovala a měla kolem sebe několik vynikajících trenérů, ale dokud jsem byla aktivní a v kondici, tak u mě převažovala vášeň pro hru. Trenérství mě bavilo vždycky (trénuji už přes 30 let), ale byla jsem pořád hlavně hráč. Otáčet se to začalo kolem mých 43 let, kdy jsem končila v Rakovníku jako hrající trenér a přešla si “jenom zahrát” bez velkého tlaku na výkon do Slavie B. V tu samou chvíli mě oslovil Michal Toms na spolupráci se Slavií A. Bohužel béčko i áčko hrály stejnou soutěž a jednou došlo k tomu, že jsem nastoupila za béčko proti holkám, které jsem trénovala a dala gól na konečných 2:2. Měla jsem takový pocit viny, že mi bylo rázem jasné, kam patřím. Od té doby už jsem hlavně trenérka a zahraju si už jenom pro zábavu za veterány nebo nižší soutěž.“ 

Jak ses dostala k trénování hráčů s handicapem?

„O ID hokeji jsem poprvé slyšela na trenérských seminářích v zahraničí asi před osmi lety. Pak jednou Gino zvedl toto téma i v České republice a já si řekla, že to zkusím. S neziskovkami mám i díky své práci hodně zkušeností. Moje nejlepší kamarádka Lenka pracovala v neziskové organizaci Ráček, řadu klientů už jsem znala osobně několik let, rakovnický klub nám vyšel vstříc se hřištěm a řada rakovnických holek nám pomáhala nebo ještě pomáhá při trénincích. Prostě si to sedlo. První trénink byl jen tak na zkoušku, ale hned nám bylo jasné, že to má smysl. Ani se mi nechce věřit, že už jsme s týmem šest let. Moc děkujeme všem za jakoukoliv podporu. A v září zkoušíme založit na Slavii první pražský tým. Bylo by skvělé, kdybychom ho dokázaly udržet a rozvíjet. Díky sportu můžeme pomáhat lidem s postižením nejenom tím, že je naučíme hokej, ale prostřednictvím pozemáku se učí i nové sociální dovednosti, mají svoji roli ve společnosti, při našich cestách do zahraničí se otrkávají, osamostatňují a učí se také komunikaci a zodpovědnosti.“

Máš nějaké hokejové sny a cíle? Jaké to jsou? Jak se liší od těch, které jsi měla dříve?

„Dříve jsem chtěla být skvělá pozemní hokejistka, dávat góly, být úspěšná v klubu i v reprezentaci a samozřejmě se dostat na olympiádu. Bohužel mi zejména v reprezentaci chybělo herní sebevědomí. Dokázal mě rozhodit každý špatný pohled trenéra nebo poznámka spoluhráčky, okamžitě jsem si přestala věřit, což se odrazilo v mém výkonu. Naopak, když jsem cítila trenérovu důvěru, byla jsem nezastavitelná. I proto je nyní mým hokejovým cílem podpořit každého sportovce, kterého trénuji v tom, aby se na hřišti a v týmu cítil dobře. Hodně chválím. Nehodnotím hráče a hráčky za chyby, ale za přístup.“

Co bys vzkázala začínajícím hokejistům? Co bys poradila hráčům v ČR?

„Aby na sobě pracovali po všech stránkách, včetně osobního rozvoje. Dobrého hráče nečiní jenom výkony na hřišti, ale i jeho empatie k ostatním, role v týmu, vědomí, že úspěch není zadarmo a že slovo KDYBY je většinou omluvenkou na nedostatečnou sebereflexi. Ve svých padesáti letech mohu také říci, že mi pozemní hokej dal do života téměř všechno, co mě posouvá dopředu: přátelství, schopnost radovat se i zažít a vstřebat neúspěch a kritiku, možnost zahrát si a být součástí mezinárodní hokejové komunity, prosadit se, učit se, ocenit druhé. A taky time management. Protože když je trénink nebo zápas, tak přes to už víc než 44 let vlak nejede . Užijme si skutečnost, že pozemní hokej se dá hrát na výkonnostní úrovni, máme šanci zúčastnit se mistrovství Evropy i světa a přitom zvládáme studium, zaměstnání, rodiny, cestování. V podstatě máme neskutečnou výhodu, že můžeme mít všechno.“

-vp-